Něco málo o kuchaři...

    Je mi 22 let a třetím rokem studuji práva na vysoké škole. Už od malinka jsem se motala mamince v kuchyni a moje zvědavost nebrala mezí. Vždy mě fascinovaly zahraniční kuchyně a velmi brzy jsem si oblíbila samostatnou přípravu různorodých pokrmů a zkoušení nových věcí. Vaření se velmi brzy stalo mou vášní a zároveň nezbytným koníčkem. 

 ....tak přesně tohle už dnes není pravdou. Po zralém uvážení jsem dospěla k závěru, že uvádět svůj věk je amatérskou chybou. Zaprvé proto, že bych každou chvíli musela tento úvodní blaf přepisovat, zadruhé tím ruinuji fantazie čtenářů o tom, že jsem mladá kočka, co se motá v kuchyni s vařečkou v jedné ruce a exotickou kuchařkou v ruce druhé. A to by byla přeci škoda.

Takže... už mi dávno není 22 let, práva na vysoké škole mám už vystudované a plně je využívám v dušedrtícím světě paragrafů. Vaření už bohužel není vášní, ale téměř každodenní povinností, pokud nechci u soudu stát i jako obžalovaná za zanedbání povinné výživy. Přesto všechno však existují vzácné chvíle, kdy mi vaření či pečení slouží jako relaxační činnost nebo alespoň jako dokonalá výmluva, proč nemám čas a všichni mě mají nechat být na pokoji.

Stále mě nepustila ani přirozená zvědavost, díky které i dodnes objevuji nové chutě a díky které můžu následně doma machrovat s kulinářskými objevy. Jistě se nabízí otázka proč někdo s tak skeptickým způsobem udržuje tuhle stránku při životě i nadále. Odpovědí je více, avšak všechny jsou prostě jednoduché. Kolikrát jste si zkusili nějaký recept, který se vám zalíbil a pak jste zapomněli, kam jste si ho zapsali nebo kde jste ho viděli? Aha! Problém vyřešen. Zároveň taky není v dnešní moderní době nic jednodušího, než podělit se se známými o recept pouhým posláním odkazu. (tento postup negarantuji u starších generací, tam se zřejmě přímému diktátu ani v dnešní době nelze vyhnout). Stejně tak mám stále doma jednoho úžasného degustátora, kterému zajišťuji potravu, avšak už mu neříkám "manžel" jen tak z legrace. Ten blázen si mě opravdu vzal.